Rumunsko 2009

Po týdnech různého dohadování a domlouvání, jsme se nakonec spíše nedomluvili, ale zbyli jen ti vytrvalejší. A tak „Expedice“ ve složení Bára, Zuzka, Martin, Kolbi, Miriam (Bářina kámoška) a já jsme i přes všechny nesnáze opustili s pouhým 11 hodinovým zpožděním hranice České republiky.
První den bylo domluveno, že start je asi v 7 hodin ráno z Brna. Já osobně byl tou dobou ve Vysokých tatrách s Oldou a bylo domluveno, že se potkáme někde na cestě (pravděpodobně na Slovensku) a já vyměním vozidla. Neměli jsme s Oldou kam pospíchat, tak jsme v 7 hodin vstávali a na cestu vyjížděli kolem osmé. Říkali jsme si něco v tom stylu, teď již budou na cestě někde u Vyškova… Za nedlouho přišla pomatená SMS od Kolbiho, že odjezd je odložen zhruba na 9 hodinu, protože pršelo a nejezdí šaliny. Později chodila spousta SMS, že ještě nevyjeli a je nějaký problém. Nakonec se sraz posouval a posouval, až se posunul na třetí hodinu odpoledni na koupališti v Lulči. Tam jsme se dozvěděli o Miriam, která se teprve ráno dožadovala pasu bez jakéhokoli dokladu. Neuvěřitelné, ale podařilo se ji ho dostat. Po vykoupání v koupališti jsme byli konečně naplno odhodláni vyrazit, jenže… Olda když už nás měl po ruce, potřeboval pomoc na chatě… Tak další cesta vedla k němu. Z chaty jsme již vyrazili směr Břeclav. Kolbi statečně kočíroval žlutého draka, když v tom při průjezdu Čejkovicemi Barča zahlásila: „tady mám babičku“. Kolbi velice obratně položil otázku o vinném sklípku, a tak jsme si udělali další zastávku, nabrali nějaké vínko, pokochali se sklípkem a vyrazili dále. Jen jsme vyjeli z dědiny, stavěla nás policejní hlídka. První slova „á už to vidím v zadu nemají pásy“ „to je bez pásů z výroby“ odvětil Kolbi. Odkud jedete? No z vinného sklípku… A pil jste něco? Jistě, že ne. Ale to je chyba pitný režim se má dodržovat!

Nakonec jsme s úspěchem nakoupili v Břeclavi v Tescu něco k jídlu a kolem šesté odpoledně jsme překročili hranice a vjeli na Slovensko. Se zpožděním pouhých jedenáct hodin:-).

Průjezd Slovenskem byl krátký a pouze jednou jsme špatně odbočili.

V Maďarsku jsme si zaplatili dálnice a cesta ubíhala zdánlivě velmi pomalu, pole kukuřice a slunečnice se táhnou dlouhé kilometry přes celé Maďarsko. Projeli jsme si noční Budapešť, která je velmi nádherná. Rozhodli jsme se přenocovat asi sto kilometrů za Budapeští. Foukal silný vítr a obloha byla zamračená. Byla jíž pokročilá noční hodina, tak jsme ulehli ke spánku. Během pár minut nás probudily kapky deště. Vstali jsme, vše zabalili zpět do napěchovaného Tranzita a vyjeli. Zároveň přestalo kapat a bylo po dešti, tak jsme na druhý pokus asi o dva kilometry dále spokojeně spali až do rána.

První cíl v Rumunsku byla Oradea, ať jsme chtěli nebo ne, je v cestě a také jsme se před odjezdem dozvěděli, že je zapotřebí jakéhosi povolení od tamních úřadů ke vstupu do jeskyní. Martin se jal domluvy s úřady, kde nikdo neměl vlastně tušení oč se jedná, nakonec se složitě podařilo jakési povolení domluvit a pokračovali jsme ve Vlastových stopách, tudíž do Vârciorogu. Zde jsme prozkoumali pár pěkných jeskyní a vegetili na louce při krásném počasí.

Další naše cesta vedla na Padiš, kde jsme měli v plánu obhlídnou několik propastí. Plány jsou ovšem jen plány, a tak jsme zvládli, kromě sbližování se s domorodci, kde jsme s Kolbim uplatnili naše komunikační schopnosti podpořené vodkou za 3lei, jen turistické výlety k Ponorným hradům a k jedné ledové jeskyni, neb jsme po ránu byli trochu unavenější. Do jeskyně jsme se dostali až po výjezdu na horní padiš, při kterém Kolbi prohlásil, že mu upadává volant. Jeskyně byla nevelká, ale pěkná prolézačka. Při cestě do údolí Kolbi oznámil, že již zvládá volant nasadit za jízdy a tak až na pár přestávek na ochlazení brzd jsme svižně sjeli důle.

Údolím protéká říčka Galbenei, rozhodli jsme se jít na tůru k prameni. Cesta byla dosti členitá a o asfaltu se jí ani nezdálo, ale tranzit pod vedením Kolbiho zvládal překážky a náklony, ze kterých se i chodci dělá špatně vcelku bez problémů. Jen občas bylo zapotřebí prozkoumat hloubku kalužin, kterých bylo po vydatných deštích nespočet. Turistická stezka, která zde vedla v posledních kilometrech k vývěru, byla velmi svérázná a leckdo by se i zalekl. Procházka to byla pěkná a v celku hodně navštěvovaná turisty.

Při cestě do Sighistel Valley jsme udělali několik zastávek. Navštívili jsme veřejnosti přístupnou Medvědí jeskyni, kde k našemu překvapení byly davy turistů a spousta různých stánků s trdelníky a suvenýry, jejichž nevkus byl snad ještě větší, než trpaslíci na Šumavě. Díra to byla hezká, vcelku velká a nádherně vyzdobená, hlavní atrakcí prohlídky byla kostra medvěda obrostlá zeleným svinstvem.

Při návštěvě nedalekého etnografického muzea, se turisté obraceli na našeho zaparkovaného Žluťase s dotazem, zdali to patří k výstavě. Pravda mezi žebřiňáky docela zapadal. Prohlédli jsme si místní cikánské vory, karbidky, školu a mnohé další.

Konečně pohoda v nádherném údolí za vesničkou Sighistel, dojeli jsme uprostřed týdne což mělo výhodu poloprázdného „tábořiště“. Po ubytování, nabrání trocha vody z nedalekého pramene a večeři, nás čekala exkurze po místních hospodách. Bylo těžké najít ze dvou hospod alespoň jednu otevřenou, nakonec se ale podařilo a spokojeně jsme začali snižovat zásoby piva. Při návratu s písní na rtech náhle začali kolem nás lítat kameny, načež jsme radši stichli a pokračovali s vypnutýmy světly. Kdo ví co Staňovo jabadaba znamená v rumunštině…

Několika kilometrová procházka korytem potoka hlouběji do údolí, návštěva jeskyní Magury, Dracoaii, Coliboaia je samozřejmostí.

Jako poslední štaci jsme se jeli podívat na jeskyni Huda lui papara, kde jsem byl s Vlastou. Jeskyně je nádherná s obrovským vývěrovým portálem, jde se korytem potoka s obrovskými bloky, které se musí různě oblézat, přelézat a podlézat. Nedaleko od vchodu je obrovský dóm s kupou krápníků a netopýrů. Já měl nový neopren, tak jsem se chtěl podívat až na konec jeskyně, kde jsem do té doby nebyl. Po pár stech metrech jeskyně svým vzhledem připomíná zadní částí Býčiny. Při návratu se nestačíme divit, potkáme nějaký magory v plavkách, jak nám jdou naproti. Přibližujeme se k sobě a div nám nevypadnou oči z důlků. Chuďas, který se v ČR nedá pomalu zastihnout, si kráčí proti nám. S partou nadšenců, které provádí po Rumunských pohořích, se rozhodl nakouknout do jeskyně, kterou měli při cestě.

No a tak slovo dalo slovo a šli jsme na jedno pivko do nedalekého hotelu. Servírka chudák běhala neustále s lahváčema, když jsem začali pět vínečko apod. velmi snažně nás prosila ať nezpíváme. Nakonec jim zbylo jen nealko, všichni jsme byli veselí. Chuďas ráno dobíhal svoji výpravu, která ho mezitím opustila.

Plány na brzký ranní odjezd byly až přehnaně optimistické, když jsme kolem poledne s velkým přemáháním vyrazili byl to malý zázrak. Na neštěstí se nám podařilo večer propít všechny peníze, až na pár drobáku, které jsem dali dohromady a koupili si něco po skromnu na snídani.

Návrat probíhal v celku bez problémů a dojeli jsme unaveni po cestě brzy k ránu rovnou na Býčinu.

Štěpán

Facebook Twitter Google+ YouTube 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.