Slovensko 2013

Abychom se trochu odreagovali od těch našich moravských jeskyní, vyrazili jsme na expedici do Slovenského krasu. Abych si ušetřil námahu s vyprávěním zážitků několikrát po sobě různým lidem, rozhodl jsem se to sem zase nějak průběžně napsat.

Krasnohorska j.

Pátek 1.2

Den odjezdu, neboli spíše příjezdu do penzionu Josefina v Krásnohorské Dlhé Lúce. Ve složení Kolbi, Bohouš a já. Ještě narychlo v Brně nakoupili holínky a vyrazili na cestu. Z Brna přes Starý Poddvorov, kde jsme vyzvedli Karla a povečeřeli pivo a něco málo výborné pálenky. S mapou slovenských ropovodu a plynovodů, poněkud staršího data, jsme nakonec přes všechny malé či velké zajížďky a zážitky, jako vyrušení souložícího páru v autě, trefili naši trasu a před půlnocí dojeli na místo určení, kde již čekal Gas s Jurem.

Sobota 2.2.

První vlna transportu do Krásnohorské jeskyně. Desítky metrů hadic, desítky metrů kabelů, dvě čerpadla, rozvaděč, proudnice a další. To nás třináct plně zabavilo na několik hodin. Vše se ale nakonec podařilo odtransportovat za Plazivku, do Heliktitového dómu, kde to počká do zítřka na další vlnu transportu. Nic zvláštního se nestalo, nikdo se nevykoupal a ani jsme neutopili žádný materiál, no i když jsme roztrhli jeden, či dva spelovaky.

O zábavné představení se teprve postaral Kuba. Při příjezdu, těšíce se na práci, se mu podařilo na rozmočeném sněhu zaparkovat lehce mimo cestu, na svahu nad vyvěračkou u boudy Rožňavské skupiny.  A jak říká doktor Vlach: „Člověk vyzkouší všechny možnosti, aby se nakonec vrátil k té první.“ Hodinu jsme se snažili všemožně vyprošťovat auto za pomocí kladky dalšími třemi auty, nedařilo se. Nakonec jsme to vzali do teplejch, jak Karel navrhoval již ze začátku, posunuli auto na cestu a bylo hotovo. (Abych byl přesný, já byl celou dobu vysmátý za kamerou.)

Večerní relaxace v místní pohostinství za poslechu místní maďarsky, ale za to hlasitě, zpívající kapely se docela vydařil. Pivo nám zachutnalo a tak nám s každým dalším kapela vadila méně a méně, ráno nám bude asi ouvej…

Neděle 3.2.

Další vlna transportu z poza Plazivky na čelbu. Zároveň s tím probíhaly pod vedením Jary Stankoviče  v přístupové chodbě na čelbu, čištěním koryta toku od kamenů, se podařilo snížit hladiny žblabuní a cestu tak výrazně zpříjemnit. Naštěstí mě toto transportování minulo, se Šárkou jsme totiž pomáhali Karlovi vyrábět excelentní fotografie. Za odměnu nám Karel slíbil, že budeme viset na nástěnce.  Po skončení prvního kola fotodokumentace jsem se přesunul za Plazivku na výpomoc a oblékl si pracně neopren.  Jenže akce, jak na potvoru, zrovna skončila. Po urputném a náročném oblékání se mi jej ale nechtělo hned sundávat, a tak jsem se rozhodl vyjít ven už v neoprenu. Toho to rozhodnutí jsem již po prvních pár metrech plazení velice litoval.

Pondělí 4.2.

Všechno nás bolí, nechce se stávat a ani to moc nejde. V místním obchodě jsme překvapili poptávkou po Kofole, a tak jsme vykoupili veškeré čtyři lahve. Raňajky se nám docela protáhli, snahou se dostat do trochu použitelného stavu, do jeskyně jsme vyrazili až v poledne.

V jeskyni to dnes byla docela otrava… Odtransportovali jsme zbytek potřebných věcí na čelbu a Kuba natáhl telefon, na kterém nám celou dobu Jura dělal oporu. Příroda výzkumu zrovna nepřeje, přítok je příliš vydatný, a tak se nedaří čerpat sifon s dostatečnou rychlostí a efektivitou. Navíc je špatný průvan, takže ani vzduch na pracovišti není ideální. Z čelby jsme jako poslední, ve složení Kolbi, Bohouš a já, odcházeli již docela narychlo, pro jistotu s dýchacím přístrojem. Nezdržovali jsme se převlékáním, takže jsme tam nechali všechny naše suché věci na převlečení a já i kameru. Opět jsem tedy měl tu možnost užít si Plazivku v neoprenu. Přístroje jsme nakonec použít nemuseli, ale opatrnosti není nikdy dost.

Po příjezdu na penzion směřovali naše kroky rovnou do hospody doplnit do těla potřebné tekutiny, dehydratace se nesmí podceňovat, s Kolbim jsme ani nesundávali neopreny. Čímž jsem si ověřil, že Barneyho taktika „The Scubadriver“ v této zjednodušené formě nefunguje, ani jeden jsme neodešli ve společnosti pěkné slečny, ale možná že jsme si do něho neměli chcát…

Úterý 5.2.

Dneska ráno mi přestal fungovat notebook. Vzhledem k počasí, které tu panuje nemá smysl snažit se o vyčerpání sifonu nadále. Průtok vody je stále příliš vysoký a stoupá. Kuba tedy rozhoduje, že necháme vše připravené na jarní akci, kdy bude vody méně a podmínky příznivější. V jeskyni jsem nalezl na čelbu zkontroloval čerpadlo a hadice, vytransportoval si včera narychlo opuštěnou kameru a nějaké další věci, které by zde neměli zůstat (nářadí, telefon). Ostatní mezitím pokračovali v pročišťovaní toku a transportu štěrku, bláta a kamení. Na chvíli jsme pustili čerpání a Kuba se Zolim, bez průtoku, sestavili hrázku, která usnadní příští průstup. Poté jsme se začali věnovat transportu materiálu do vstupní štoly, naštěstí ho není moc. Karel s Peťou se ještě stihli věnovat i focení a já jsem vytáhl kameru, která mi k završení dnešního dne po chvíli začala blbnout. Utahaní jako koťata jdeme brzy do postele, ale i ležení nás bolí, takže panák mandlové neuškodí…

Středa 6.2.

Dnešní den byl spíše odpočinkový. V rámci relaxace jsme vyrazili na exkurzi do jeskyně Milada. Po cestě jsme se ještě zastavili kouknout k Bezodné ľadnici. Pak jsme teprve přejeli k Miladě. Pěkná jeskyně na aktivním toku, takže jsme si vzali neopreny. Celou jeskyni, která má délku asi 800m jsme zvládli projít asi za dvě hodinky. Víceméně celá trasa vede korytem potoka, přes několik dómů. Jeskyně je zábavná a místy i pěkně vyzdobená, najde se zde přes zimu i několik zimujících netopýrů (Vrápenec malý).

Podle předpovědi dnes mělo silně chumelit, ale nemělo toho moc napadnout. No, v Krásnohorské Dlhé Lúce, jak již bývá poslední dny zvykem, spíše pršelo, ale na Silické planině opravdu mohutně chumelilo a něco i napadlo. Takže jsme si konečně užili i trochu sněhu a né jenom břečky.

K večeři jsme se nacpali výbornými klobáskami z Maďarska. Smutná zpráva je, že v hospodě dochází pivo, po večeři jsme byli nuceni přejít na lahvové. Ale stejnak půjdeme raději zavčas spát, ráno nás čeká brzké vstávání.

Čtvrtek 7.2.

Další odpočinkový den, i když s velmi ranním vstáváním. Vstali jsme v osm hodin a po deváté vyráželi do Maďarska. Do útrob jeskynního systému Aggtelek-Baradla jsme se zanořili kolem půl jedenácté. Nebylo nám úplně jasné, jak dlouho nám bude asi sedmikilometrová cesta trvat, a tak jsme nasadili svižné tempo, abychom stihli do tří hodin z jeskyně vylézt na povrch. Nakonec nám cesta trvala snad necelé dvě hodinky. Nádherná jeskyně, která opravdu stojí za projití, možná i projetí na horském kole. Tam by se plavilo…:-D Při návratu jsme se zastavili podívat zda-li mají v obchodě dostatek Kofoly. Měli, ale s oplatkami nepočítali… Taktéž se nám dnes podařilo vysát jednu menší benzínku. Na penzion jsme dorazili poměrně brzo. konečně se tedy naskytla šance v hospodě zažít otevíračku, a né jen zavíračku. Nepřeháněli jsme to, v hospodě totiž opět došlo pívo, inu úspěšný den. Alespoň mi zase, z ničeho nic, začal fungovat notebook – je nějakej náladovej parchat. V pozdních večerních hodinách dorazila další pracovní síla z domoviny, Kelf s Ivanou a Mráza.

Pátek 8.2.

Na dnešní den byla naplánovaná pracovní akce do Bezodné ľadnice. Čerstvě napadlým sněhem jsme se prodrali k propasti a prolezli do útrob Archeologického dómu a zde se začali strojit do neoprenů.  Jen přišla první příležitost, k namočení, pár metrů plazení v korytu, ukázalo se, že průlez dál je kvůli vyššímu stavu vody téměř nemožný. Kuba se sice prodral dál, ale odřel si nos, bylo by to zbytečné riziko, tak rozhodl o našem návratu. Holt přírodě se nedá zatím poručit, tak lehce, jak si kdysi někteří mysleli. Vylezli jsme sice zklamaní a zbytečně mokří, ale vylezli. Brzkého příjezdu bylo nakonec řádně využito, na večer jsme vyrazili ke Krásnohorské jeskyni naložit materiál do auta. Vzhledem k pořádné sněhové nadílce, která v uplynulých dvou dnech vystřídala déšť, byla cesta celkem dobrodružná. Různé halůzky, větvy (měla je totiž ulámaný) a stromky nevydrželi váhu sněhu a zahradili nám cestu, bylo zapotřebí si pomoci pilkou se sekerkou a cestu si uvolnit. Nakonec šlo vše nečekaně dobře, k jeskyni jsme se probojovali za chviličku, naložili všechny naše věci a vydali se na řízky.

Sobota 9.2.

Dnešní ráno se mi opět moc nechtělo vstávat, ostatně jako každé ráno. Včera večer jsme šli do hospody, tak jako každý den (máme tam totiž večeře), ale tentokrát zavčas a vydrželi docela dlouho, tak padlo o pár piv více, než normálně.  Celý den jsme strávili průzkumem terénu/plošiny nad Krásnohorskou jeskyní. Procházeli jsme každičký závrt, rozděleni do třech týmů. Brodili se až po kolena ve sněhu a hledali roztáté místo, nějaký mastný flek, kterým by mohl z jeskyně vyfukovat průvan. Bohužel se nám nepodařilo nic najít. Za to jsme si však užili sjíždění svahů na zadku, při zpáteční cestě. Karel nám dnes k večeři uvařil výborný Druidův hnus a to jsme museli jít slavnostně zapít! Poté nás čekal nelehký úkol, sbalit si věci a uklidit pokoj. Bohužel se ale nepodařilo, a tak to necháme na ráno…

1202969028-3

Neděle 10.2.

Nedělní ráno jsme začali balit naše věci a uklízet pokoj, což nebylo vůbec lehké. Rozhodli jsme se, že si zasloužíme trochu hýčkání a po několika dnech koupání v ledové vodě by to chtělo něco teplejšího, kde umyjeme z těl vrstvu bláta, a tak jsme vyrazili do lázní. Karel našel nedaleké termální jeskynní Lázně Miškolc-Tapolca, část krytého bazénu je v jeskyni, kam jinam tedy, že? Lázně se začali stavět již v první polovině 18. století, ale až na několik nefunkčních skříněk jsou moderní a příjemné. Byl to docela oříšek je najít, jezdili jsme lázeňským městečkem sem a tam, než jsme se zeptali a posléze našli lehce ukrytou lázeňskou budovu. Vstupné pro dospělou osobu na den činí 1900 Ft (Fujtajblů), naštěstí berou karty. I do skříněk patří 100 Ft, samozřejmě jsme měli jen jednu minci, a tak jsme se notnou chvíli snažili narvat čtyři do jedné skříňky. Poté nás místní pracovnice upozornila, že skříňka je rozbitá a prozradila nám spásnou informaci, že se dá použít i půl eura nebo euro, takže nakonec nebyl žádný problém.  Takovéhle jeskyňaření se nám skutečně velmi líbilo, ale po dvou hodinách rochnění v až 34°C vodě jsme naznali, že je nejvyšší čas vyrazit k domovu. Krátce po třetí hodině jsme nasedali do auta, jenže jak nám počasí celou dobu pobytu pěkně nevycházelo i tentokrát bylo přesně takové, jaké jsme nepotřebovali. Začalo pořádně chumelit a tak jsme museli místy jet i krokem. Aby to nebylo všechno podařilo se nám trochu i bloudit, nemaje mapu Maďarska pouze příruční atlas světa, k zamotání došlo u Budapeště a poté jsme směřovali namísto západu na jih k Szegedu, dobrých 15 km nám trvalo uvědomit si špatnou cestu. S přesvědčením, že již znovu zabloudit nemůžeme, jsme s radostí vítali hraniční přechod, brzy nám ale přišlo divné, že Slováci mají nápisy v němčině. Někde jsme minuli odbočku na Bratislavu a směřovali na Vídeň. Otočili jsme se ještě jednou a konečně bez bloudění dorazili do republiky. Karel vystoupil ve Starém Poddvorově a my ostatní uháněli do Velmezu, zde jsem s Bohoušem vystoupil i já. Kolbi to otočil zpět na Brno a domů do Sivic. Já jsem ještě zavezl Bohouše domů do Třebíče a po 11,5 hodinách cesty s přeseděnou zadnicí konečně usínal v posteli.

Štěpán

Facebook Twitter Google+ YouTube 

1 komentář u Slovensko 2013

  • avatar
    A napsal:

    Saláti! 11,5h a to jste museli 2x zabloudit a projet půlku střední Evropy? Cha! Já jsem jel z Tisovce do Brna vlakama ~20 hodin rovnou do práce a to jsme přejeli jen jednou o jednu zastávku 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.