Matls

Povelikonoční týden utekl jak voda. Pro mnohé z nás byl velmi obtížný, neboť jsme si neustále pletli dny. A neustále žili o den pozadu:-D. Narušení týdenního stereotypu způsobovalo ještě větší touhu po víkendu a blátivému dobrodružství. Naštěstí jsme se dočkali pátku a po něm obvykle následující soboty a dokonce i neděle.

Ale začněme nejprve pátkem. Na základnu jsme se Zuzkou a Šárkou dorazili něco po osmé večerní. U ohniště před boudou seděla již pěkná skvadra krasových lidiček. Jelikož počasí bylo docela rozumné, dalo se sedět u ohně poměrně dlouhou dobu a řešit nejzávažnější vědecké otázky. Po té co jsme svými úvahami oddálili několik globálních katastrof, jsme se odhodlali přejít do stavu horizontálního a celý zbytek noci přemýšlet čím bychom mohli světu ještě pomoci.

Sobotní ráno bylo ve znamení každoročního úklidu údolí. Tato bohulibá tradice má však jedu velkou chybu. Tou je časové zařazení, inu představa, že v sobotu v 9h ráno bude člověk čile poskakovat po stráních a sbírat odpadky je dost zcestná. A tak jsem tuto akci tradičně zaspal. Odpoledne jsme sice shromáždili ještě dosti bordelu, ale kontejner byl už pryč. Hadař se vydal na další klystýr do vstupních partii HMŠ. Jelikož Adavak svolil, mohl pustit něco málo kalu do potoka. Po sesuvu vstupních partii přibylo materiálu více než dosti a jestli chceme opět Hlavu navštívit a přesněji určit spojnici do Odporného komína, máme co dělat. Dny otevřených dveří se blíží pořad víc. Tak i naše intenzita příprav se stupňuje. Odpoledne dojel Ladík a pod jeho taktovkou jsme uklidili Halštat tak, aby zase o něco víc připomínal jeskyni. Bylo přítomno dost pracantů a práce nám šla rychle od ruky. Poté jsme se vydali s Kolbim a Šárkou nainstalovat nová světla vyrobená předsedou. Prošli jsme si celou prováděcí trasu a zjišťovali nedostatky.  Letošní sněhová nadílka byla poměrně skromná, a tak i v jeskyni je docela sucho. Ani nebyla žádná velká povodeň, takže cesty nejsou potřeba opravovat. Zbývá jenom osvětlení, které  ale už Kolbi téměř celé opravil. Odebrali jsme se proto zpět na základnu, kde už probíhala oslava Hadařových narozenin, chutné Svijany tekly proudem a maso se peklo. Slavili jsme proto, co to šlo, někteří až do rána.

Jelikož tohle píšu na mobilu, při cestě autobusem po naší highway to hell číslo 1, je výskyt překlepů značně pravděpodobný. Cesta připomíná start raketoplánu, při čemž je těžké strefit srávná písmenka. Ale snad nic nebude tak zlé jako „100 let srarý potápěčský skafandr“.

Zde ještě krátké video:

Po shlédnutí záznamu už chápu, proč jsem měl v neděli takovou „angínu“.

Štěpán Mátl