53. Jaskyniarsky týždeň v Zakopanem 2012

Trochu to trvalo, protože pořád někde trajdám a jsem strašně línej, ale dovolil jsem si napsat něco k mému prvnímu JT.

Středa 1. 8.

Z Brna jsme vyrazili směr Zakopane zhruba v 11h. Ve složení Bída & syn, Franci, Zuzka a já. Po několika hodinové cestě, kterou jsem více méně prospal, jsme dorazili do kempu. Na místě již bylo několik lidí a další se sjížděli. Již den před tím dorazil Myotisácký výsadek ve složení Semišák, Alda, Bohouš a Dušan. Takže bylo s kým začít okamžitě pořádně oslavovat příjezd…

Čtvrtek 2. 8.

Pro začátek, na rozcvičku jsme zvolili lehčí exkurzní trasu bez SRT. Semišák, Bohouš, Aleš, Franci, Zuzka a Já. Exkurzi jsme vybrali nenáročnou s lákavým názvem Piwnica Miętusia a Miętusia Wyżnia. Jak se později ukázalo, výběr podle názvu nebyl úplně ideální, protože v polštině piwnica znamená sklep… Ale turisticky to byla hezká procházka dolinou Miętusia, ke vchodu k jeskyni Miętusia Wyżnia jsme se prodrali porostem až do výšky 1393 m n. m. Jeskyně to byla nevelká, člověk se musel neustále ohýbat a párkrát dokonce i plazit. Exkurzní trasa měla odhadem asi 300m. Začátek byl typicky zvětrávaný zejména změnou teplot, a tak bylo všude spousta na kolena nepříjemného kamení. Druhá půlka byla již viditelně opracovaná vodou a tak byla pohodlnější. Dokonce se na konci pokouší někdo i trochu kopat, aktivnější jedinci si také zkusili natěžit  jednu lódnu. Bohužel naše vysněná Piwnica se nekonala, ani nevím proč, jestli se už nechtělo, nebo průvodce nevěděl, kde je… Zamířili jsme zpět do kempu. Cestou samozřejmě nechyběla zastávka v restauraci na pivko. A jak již bývá  zvykem, večer jsme vše patřičně oslavili…

Pátek 3. 8.

Rozhodl jsem se vyrazit na exkurzi do jeskyně Wielka Śnieżna. Chtěl jsem něco těžšího, kde si trochu zalezu po laně a o téhle jeskyni jsem ledasco co pěkného již zaslechl, zvláště Dušan s Piffem si ji chválili z předešlého dne. Přidal se i Alda. Naši průvodci nasadili pekelné tempo už při výstupu ke vchodu jeskyně, což pro nás nezvyklé se takhle po ránu hýbat, zvláště po večerním popíjení, bylo trochu překvapení. Ale nakonec jsme došli ke vchodu, do výšky 1700 m n. m., všichni v pořádku. Chviličku jsme posvačili a začali se strojit do overalů a sedáků. Prvních pár metrů v jeskyni bylo hrůzostrašných. Hned u vchodu nás čekal několik desítek metrů dlouhý ledovec, nebyli to ještě moc velké prostory, takže byl velmi nepříjemný průvan, silný a studený. Šel jsem jako jeden z posledních a tak jsem co chvíli někde dlouho čekal. Za půl hodiny jsem se posunul jen o pár metrů a parádně vymrzl, že jsem měl potom problém rozhýbat prsty na přepince. Jak jsme překonali ledovec, situace se značně zlepšila, exkurze se již trochu roztáhla a zkrátilo se čekání, prostory byly větší, takže průvan nebyl tolik znát a ani nebyl tak studený. Nejimpozantnější zážitek byla nádherně modelovaná přes šedesát metrů hluboká studna.

Slezli jsme cca 300 a skončili v horizontálním tahu zvaném Wodociąg. Byl jsem trochu překvapen, čekal jsem, už jsem podle vstupní partie, že to bude trochu více náročnější, ale bylo to docela v pohodě. Většina cesty se šlo spíše po šikminách, než slaňovalo v prostoru. Při zpáteční cestě ovšem začala být teprve sranda. Mezitím co jsme byli v jeskyni, venku sprchlo a proti nám se místy valil vodopád 5-10 l/s. Nebylo to nic drastického, ale v některých místech to stačilo na nepříjemné namočení. Asi nejhorší úsek byla ta velká studna, kde jsme lezli proti kapající vodě, takže po tomto úseku jsme byli mokří úplně všude. Poté co jsme zdolali zbylé partie jeskyně, například dosti klouzavý ledovec, vylezli jsme ven pěkně zmrzlí. Zrovna nepršelo, ale měli jsme vše totálně mokré, a tak se nám nechtělo čekat. Vyrazili jsme s Aldou vzhůru dolů. Ušli jsme asi 100m a začalo pršet, zprvu lehce, ale brzy se z toho stal slušný liják. Po pěti minutách jsme na sobě neměli absolutně nic suchého. Alešovo radování po výlezu, když našel na tričku kousek suchého místa, bylo zcela zbytečné. Cesta se proměnila v potůček, který s ubývající nadmořskou výškou přibýval na vydatnosti. Co chvíli jsme se jeden nebo druhý váleli  na zemi v blátě. Ani kamera se zrovna neradovala, cordura na mé krosně již není, co bývala a voda si do ní tak našla svoji cestičku, což byla smůla, odmítla pracovat a nemohl jsem zaznamenat toto nádherné pičasí. Sešli jsme do doliny a natrefili na odvoz zajišťovaný TPN, zprvu jsme jeli asi ve čtyřech, ale postupně se nám to rozrůstalo, takže na konci jsme z auta již trochu přetékali. Po převlečení do suchého jsme začali posilovat naši imunitu, jakožto zodpovědní jedinci, co se starají o své zdraví, abychom po tom dešti nenachladli…

Sobota 4. 8.

V sobotu jsem se rozhodl trochu přispat, protože za poslední dny se mi to moc nedařilo a všechny věci mi předešlý den pěkně zmokly. Vyklubal jsem se s postele okolo jedenácté, to již byli všichni dávno na exkurzích. Rozhodl jsem se prohlídnout si Kościeliskou dolinu a navštívit veřejně přístupnou jeskyni Mrźona, která je jako jediná jeskyně v Tatrách osvětlená. Poté jsem zamířil dále údolím, až k vývěru jeskyně Wodna pod Pisaną. Od něj jsem zamířil, stezkou, prohlídnou si jeskyně výše ve svahu. První byla Raptawicka jeskyně, nastupuje se po krátkém „ferratovém“ lezení oknem, dolů vede nerezový žebřík do prvního dómu, ze kterého se hned přejde do dómu druhého a to je v podstatě vše. Dají se ještě prolézt nevelké chodbičky a pukliny, vše do pár metrů. Další moje zastávka byla jeskyně Obłazkowa, která nebyla v tričku s krátkým rukávem a kraťasích, vzhledem k velikosti chodeb nic příjemného. Proplazil jsem se, co šlo, namočil si botu, otloukl kolena a pokračoval k další jeskyni.

Jak se říká, to nejlepší na konec… V mém případě to byla jeskyně Mylna, která už má pěknou délku 1,6 km. Touto jeskyni prochází turistická cesta – červená, takže se ani nedá zabloudit. Pořádně ji prošmejdit zabralo nějaký čas, nádherné tlakové chodby, sem tam i nějaká ta sintrová výzdoba a pár větších dómu. Podařilo se mi namočit si i druhou botu, jeskyně byla docela chladná, proto jsem se po cca hodince těšil ven na teplo. Jelikož již bylo pozdní odpoledne a já ještě nesnídal, neb jsem neměl jídlo a peněženka zůstala v autě, se kterým Igor ráno odjel pryč, rozhodl jsem se k návratu do kempu, na slibované pohoštění. Většina lidí se již vrátila z exkurzí a pomalu, ale jistě se začínal oslavovat poslední den JT. Zapálila se slavnostní vatra, snědl nádherný dort, hrálo a zpívalo se, přichystána byla hromada špekáčků k opékání, celé se to zapíjelo polským pivem…

Neděle 5.8.

Den odjezdu. Jelikož se včera pařilo dlouho do noci, nikomu se nechce příliš brzy vstávat. Jenže některé čeká daleká a dlouhá cesta domů, tak se musí přemoci. Na nás se Zuzkou došlo se vstáváním okolo deváté, sbalení všech věcí chvíli zabralo, ale za nedlouho již vcházíme do kempu. Mátoří se tam spousta podivných postav, připomínající zombie. Jediní kdo běhají, jsou Paviáni. Opékáme pár zbylých špekáčků k snídani, poté se všichni loučíme a dopíjíme poslední Żywiec. Nasedneme do auta a vyrážíme domů na Moravu, na Slovensku nakoupíme za poslední eura vel’a korbačikov, které potom celou cestu baštíme…

 Pár fotek odemne a od Zuzky:

Štěpán

Facebook Twitter Google+ YouTube 

2 komentáře u 53. Jaskyniarsky týždeň v Zakopanem 2012

  • avatar
    Aleš napsal:

    Jo, bylo to super. Ale móc krátké. Měli jsme tam být aspoň 2x tak dlouho, aby se stihlo toho víc. Například tvá vycházka dolinou Kościeliskou zní velice lákavě, nicméně já si v tu dobu užíval také někde jinde. Nezbývá než se těšit zase na příště…

  • Štěpán
    Štěpán napsal:

    Myslím, že si do Tater ještě párkrát zajedu. Docela mě to stoupání k jeskyním bavilo.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.